Úvěr bez hypotéky

Koupě nemovitosti je pro velkou část populace v ČR čím dál těžším úkonem. Napříč různými věkovými kategoriemi jsou nemovitosti více a více nedostupné.

Mladí, krátce po škole, jsou příliš mladí často s nižšími příjmy, když teprve před nedávnem nastoupili poprvé do pracovního procesu. Často nemají nic našetřeno, a dokonce některý musejí splácet i úvěr za studium. Střední třída mezi 30 a 50 rokem zase mívá nejvyšší provozní výdaje. Obvykle mají malé děti, často je jeden z nich na mateřské s téměř nulovými příjmy, a utáhnout finančně čtyřčlennou rodinu není žádná sranda. Z logiky věci má tato kategorie žadatelů o hypoteční úvěr vysoké měsíční náklady, a ne každý je schopen dle měřítek banky „projít“. A u kategorie 50+ samozřejmě banky individuálně posuzují přesný věk žadatele a často, pokud mu je hypoteční úvěr nabídnut, není možné mít splátky rozpočítané na 30 let. U starších žadatelů banky často zkracují dobu splácení ze 30 např. na 20, či 17 let (dle přesného věku žadatele), což v praxi znamená rapidní navýšení měsíční splátky, která třeba ani z provozního hlediska není pro žadatele schůdná. U žádné skupiny žadatelů neznamená, že pokud je banka ochotná jim půjčit na základě věku, příjmů, prostě celkové bonity, tak že to v reálu tito žadatelé finančně utáhnou.

Když se na zafinancování nemovitosti podíváme z pohledu schopnosti získat hypoteční úvěr, pro mnohé pracující obyvatelstvo je tento úkon takřka nemožný. Paradoxní je však skutečnost, že velká část populace by neměla problém měsíční zatížení v podobě hypotečních splátek utáhnout. Kámen úrazu často bývá buď nedostatek našetřených financí, jež banky vyžadují jako nutnou jistinu, neboť 100% hypoteční úvěry nelze poskytovat, nebo že se jedná o podnikatele (OSVČ, či příjmy z podnikání z právnické osoby), na které mají banky v obecném slova smyslu vyšší nároky. Rovněž může být úskalím i určitý typ podnikání. Každá banka má jednotlivé profese „zaškatulkovány“ do nerizikových, středně rizikových a rizikových činností. Pro příklad na lékaře, jenž má svou vlastní soukromou praxi, budou banky vždy pohlížet lépe, než na provozovatele prodejny s oblečením. A naopak zase na prodejce oblečení, který třeba provozuje i e-shop, bude pohlížet banka lépe, než na člověka, jehož předmětem podnikání bude provozování restaurace.

Řešením pro ty zájemce, kteří u banky neprojdou kvůli své profesní činnosti, nebo z důvodu, že již třeba nějaký úvěr mají (může být cokoli – auto na leasing, malý spotřebitelský úvěr, úvěr ze stavebního spoření, apod.) může být úvěr bez hypotečního úvěru. Nemám na mysli spotřebitelský úvěr od „lichvářských“ společností. Pro vlastní bydlení, či nějaký jednotlivý investiční byt, je ideální forma družstevního vlastnictví v případě novostavby u developera. Financování takové nemovitosti probíhá stejně, tzn. i developer požaduje zpravidla 20% z kupní ceny vlastních prostředků kupujícího, ale zásadním rozdílem je, že nezkoumá jeho bonitu a zaúvěrovanost. A místo bance pak kupující splácí měsíční splátku družstvu (tzv. splácení anuity).

U podnikatelů, kteří chtějí realizovat skrze nemovitosti svůj investiční záměr, může být řešením úvěr od společností, které se zabývají půjčováním financí jen podnikatelům na IČ. Zpravidla tyto půjčky obnáší předložení investičního záměru (např. koupit nemovitost před rekonstrukcí, tu následně zrekonstruovat, a se ziskem prodat) a nutnost umístit na kupovanou nemovitost zástavní právo ve prospěch této společnosti. Úrokové sazby jsou zde samozřejmě vyšší, než v případě klasických či „družstevních“ hypoték, ale velmi často se vyplatí, tzn. že i přes vyšší úrok má podnikatel po realizaci svého záměru hezký zisk a je schopen úvěr v předem stanovené době splatit. U této varianty však doporučuji důkladný průzkum trhu, s jakou společností tuto půjčku realizovat.