Nemovitosti mohou mít nejen různé vlastníky (fyzické osoby, právnické osoby, stát, městské části, obce, apod.), ale také i vlastnictví samotné může mít různé podoby. Některá vlastnická práva jsou u veřejnosti obecně známá, avšak každý typ má svá specifika, a jejich rozdílnosti často vyvstanou až v souvislosti s určitými kroky (např. když se nemovitost prodává, dědí, atd.).
Třemi nejčastějšími typy vlastnictví jsou: „společné jmění manželů“, „výlučné vlastnictví“ a „spolupodílové vlastnictví“.
Společné jmění manželů je specifické v tom, že dle zákona každý z manželů vlastní 100% nemovitosti, nikoli 50% (polovinu). Při prodeji nemovitosti, nebo v případě jejího zatížení úvěrem, věcným břemen, nebo jejím darováním, či její výměnou za jinou nemovitost, atd. (jednoduše při jakémkoli nakládání s nemovitostí) musí souhlasit oba manželé. Jeden bez druhého nemohou prodat, darovat, a to ani část dané nemovitosti (např. polovinu), jak se dosti lidí může domnívat. Mezi hlavní výjimky, na které se tento princip nevztahuje, patří například exekuce. Exekutorský úřad může zatížit společný majetek exekucí i přes to, že dluhy svým věřitelům nesplácí jen jeden z manželů. Druhý manžel/manželka bohužel často o dluzích ani nemusí vědět. Nicméně z hlediska zákona v režimu společného jmění manželů je na dluhy pohlíženo nerozdílně a ručí za ně oba manželé, tudíž i exekuce je zapsána na celou nemovitost, nikoli jen na například polovinu nemovitosti. Zároveň je za společné jmění manželů považován jakýkoli majetek, který nabyl do vlastnictví i jen jeden z manželů. Existuje však možnost tzv. „omezení společného jmění manželů“. Manželé se mohou domluvit, že určitá část majetku, či klidně všechen majetek, bude vyloučen ze společného jmění manželů. Vyloučení ze společného jmění manželů musí být provedeno sepsáním notářského zápisu. V takovém případě se na majetek manželů pohlíží jako na spolupodílové vlastnictví, případně výlučné vlastnictví každého z nich. Zároveň si mohou manželé při vyloučení majetku ze společného jmění manželů stanovit, jestli a jaký majetek, bude dělen rovným dílem (např. každý bude vlastnit jednu polovinu), nebo zda se dohodnou na jiném poměru podílů. V případě například více nemovitostí si mohou manželé dohodnout i to, že např. byt bude zapsán na manželku a chata na manžela. V tomto případě pak nehovoříme o spolupodílovém vlastnictví, ale každý z manželů má výlučné vlastnictví k odlišným nemovitostem.
Režim společného jmění manželů nefunguje (zatím) u oficiálně registrovaných partnerů. V jejich případě, budou-li například kupovat nemovitost spolu, bude na vlastnictví pohlíženo stále jako na spolupodílové vlastnictví.
Výlučné vlastnictví nemovitosti je nejjednodušší forma vlastnictví. Principem je, že nemovitost vlastní pouze jedna osoba. Buď se jedná o osobu, která není v manželství, nebo nabyla nemovitost v době před manželstvím, či daná nemovitost spadá do majetku, který si manželé vyloučili ze společného jmění manželů. Nebo daný vlastník není ženatý/provdaný, či je rozvedený, nebo vdovec/vdova.
Spolupodílové vlastnictví nemovitosti znamená, že nemovitost je vlastněna minimálně dvěma vlastníky, přičemž maximální počet vlastníků není omezen. Každý z vlastníků může mít stejnou, nebo zcela odlišnou výši podílu. Celkový součet všech podílů všech vlastníků se však musí vždy rovnat 100%. Spolupodíloví vlastníci spolu mohou, ale nemusí mít uzavřené tzv. předkupní právo. Mají-li ho uzavřené, je nutné při případném prodeji, aby prodávající spoluvlastník nabídl svůj podíl nejdříve ostatním spolupodílovým vlastníkům. Nemají-li předkupní právo sjednané, nemusí (až na jednu výjimku) svůj podíl prodávající vůbec ostatním spoluvlastníkům nabízet a může jej prodat jakékoli cizí osobě, a to bez jejich souhlasu. Zmíněnou výjimkou je podíl na nemovitosti, který byl nabyt vlastníkem v rámci dědického řízení. Např. kdy dva sourozenci zdědí nemovitost po svém rodiči. Každý vlastní 50% a jestliže chce jen jeden z nich svou polovinu prodat, ze zákona platí 6 měsíční lhůta, kdy je prodávající povinen svůj podíl nejprve nabídnout k odkupu druhému spolupodílovému vlastníku. Pokud jej odmítne a nedohodnou se, může následně prodat svůj podíl jakékoli cizí osobě. Druhou možností je počkat na to, až uplyne 6 měsíců od nabytí nemovitosti, a poté nemusí svůj podíl nabídnout druhé straně. Tzn., že může bez jejího souhlasu prodat svůj podíl komukoli cizímu (bez předchozího uplatnění předkupního práva).
Výjimku tvoří družstevní vlastnictví! Družstevní byt může být pouze ve společném jmění manželů, nebo ve výlučném vlastnictví jedné osoby. Znamená to, že družstevní byt nemůže být ve spolupodílovém vlastnictví. A to ani v případě, kdy družstevní byt zdědí po svém rodiči rovným dílem například dva sourozenci. Oba mají povinnost se do určité doby vypořádat, nebo rozhodnout, na koho bude družstevní podíl oficiálně napsán. V těchto případech doporučuji rovnou v rámci dědického řízení požádat notáře o sepsání dohody. Obsahem takové dohody může být to, že dědický podíl bude převeden na jednoho dědice, přičemž je dobré rovnou stanovit a zapsat, jakou formou a do jakého termínu bude vypořádán dědic druhý (ostatní dědicové, je-li jich více). Není však nutné vždy nemovitost hned prodat. Dědicové se mohou dohodnout i na jejím podnajímání. V tomto případě by zase mělo být v dohodě uvedeno, jakým způsobem a v jakém poměru se budou dělit nejen o výnosy z pronájmu, ale také o náklady spojené s její údržbou, daněmi, fondem oprav, případně rekonstrukcí, apod.